Těžkosti, úděl, osud

• Život tady a teď
• Změna
• Transformace
• Modlitba

Konečně přichází slibované veselé téma. Zraje mi v hlavě už nějaký čas, a aniž bych vám slibovala převratné informace nebo zásadní poznání smyslu utrpení, myslím, že pár myšlenek tímto směrem by vás mohlo zajímat.

Nebudu si hrát na dokonalou a výjimečnou bytost, která vždy a za všech okolností hýří pozitivnem, nemyslí na nic negativního a je plna odstupu, odosobnění a vždy nad věcí. Jsem pořád ještě člověk, víme Prostě si taky někdy postesknu. Nad tím, proč zrovna já, proč se někomu děje to a to nebo nad těmi trápeními, kvůli kterým za mnou chodí klienti. Vypovídat se, slyšet rozhřešení, návod na zlepšení nebo i pro porovnání, zda je jejich osud opravdu o tolik horší než těch jiných.

Ano, život je těžký. Někdy, něčí, snad občas i ten náš a okamžiky pohody a krásy střídají těžkosti, útrapy, smutky, beznaděje, bolesti a snad i zoufalství. Život většiny není peříčko. A možná i život někoho kolem vás, o kom si můžete myslet, jak skvělý a báječný je, v sobě může skrývat víc bolesti a hořkosti, než se vám zdá nebo než zpovzdálí odhadneme. A snad je to tempem dnešní doby, přístupností informací nebo transformací mnohých z nás, ale stěžování na osud a hrůzy a vše negativní je pro spoustu lidí úhlem pohledu. Ano, život není jen procházka růžovým sadem. Není to den plný od začátku do konce jen hezkých, bezstarostných a báječných chvil. Ale opravdu si vy stěžovatelé myslíte, že se máme až tak zle? A jestli mi teď chcete vyjmenovávat postižené, trpící, válkou soužené a nemocné a říkat, že tohle přece žádný Bůh ani Universum nemůže myslet vážně a nemělo by to dovolit, nezlobte se, ale nebudu souhlasit. Myslím, že žádná taková autorita nemá zasahovat do lidské vůle a řešit za nás, jak se máme vůči sobě chovat. A myslím, že nám dokonalý život z reklamy ani Bůh ani Universum neslibovali. Naše životy jsou plné různých životních lekcí a ty z nás dělají to, co jsme. Ke spoustě karmických uzlů a bloků získáváme naopak i podporu a lásku a nejrůznější cestičky a postupy, které nám dávají šanci vyčistit, vyřešit a plnit svůj život i svoje já světlem a láskou. A právě teď intenzivněji a různými variantami metod a terapií. Daleko víc a daleko přístupněji než dřív.

Jestli jsem vás doteď nepřesvědčila o svém pohledu, nevadí. Možná vám pomůže srovnání vašeho života s životem  člověka upoutaným nemocí či úrazem na vozík. Člověka, jehož nemoc se opakovaně vrací a hrozí mu blízká smrt v bolestech. Rodiče, který pochoval své dítě nebo tím, který dennodenně bojuje s hladem nebo o holý život ve válce. Někdo nemá rád srovnání, já se přiznám, že mi pomáhá. A poslední týdny jdu ve svých myšlenkách ještě dál. Vracím se po linii času do nejen svých minulých životů. Všude tam, kde bylo pro většinu lidí úplně běžné žít daleko kratší dobu. A v těch pár letech většinu času bojovali opravdu o holý život. Kolem sebe vnímali zejména epidemie nemocí, utrpení probíhajících válek, které jim bralo nejbližší, o násilnostech a drancování majetku ani nemluvě. Pro rodiče bylo leckdy normální vědět, že se většina jejich narozených dětí nemusí dožít dospělosti nebo budou postihnuta chorobou, na jejíž léčbu nemusí existovat lék nebo pro ně nebude dostupný. V podstatě můžeme jejich život vnímat jako boj o přežití a to hodně těžký a komplikovaný. Den za dnem. Život za životem. Epidemie, války, drancování, beznaděj. A přesto si nemyslím, že byli jen nešťastni, že se jen litovali a spínali ruce a hledali viníka svého opravdového utrpení. Žili své životy nejlíp, jak se dalo a v potu tváře se snažili mít co jíst. Vychovat své děti a snad jim zbyla nějaká chvíle i na nějakou radost a víru v lepší budoucnost. Jejich štěstí, pozitivitu anebo vůbec psychické rozpoložení si můžeme ještě teď uvědomit a rozpoznat ho. Nemohli jen trpět a být nešťastni, to by přece nevzniklo tolik hezkého. A nemyslím jen kostely, katedrály, hrady, zámky a další památky kulturního dědictví těch nejbohatších a nejmocnějších. Myslím i předměty denní potřeby, malované a zdobené. Kroje a písničky, vyprávění, nábytek, nástroje, oblečení, hračky pro děti, prostě všechny ty drobnosti a maličkosti, které by sloužily jistě stejně dobře i kdyby je někdo nevyzdobil, nezamyslel se nad jejich tvarem a jeho vylepšením a nedal do něj kousek svého já a své radosti a pohody.

A jistě by tihle naši předci náš život vnímali skoro jako sen. Jsme živí, většinou i zdraví, máme kde bydlet, co jíst, s kým tento život sdílet a mnoho cest, jak zvládat to, co nám osud staví do cesty. Máme víc, než kdy měli naši předci. Spoustu oblečení, obuv, byty i domy plné krásného nábytku, ledničky a spíže plné jídla, obchody plné lákadel a tak často kupujeme i víc, než možná opravdu potřebujeme a můžeme použít. Jen tak, z nudy nebo představy, že je to tak správné. Snad na úkor těch, co nemají. Snad jako šidítko, snad jako způsob, jak svůj život udělat lepším nebo správnějším. Máme plné skříně, plné břicha, spoustu pomocníků, léků a snad víc než je možné spotřebovat za jeden život. Je to pro nás tak málo? Máme opravdu důvod tolik reptat a stěžovat si? Za mě ne, děkuji, já se cítím být svým životem velmi bohatá a jsem za něj šťastná.

P.S. Připomeňte mi to, kdybych v zimě reptala na mrazy. Představa, že chodím ve sněhu ve slabých šatech, přes které se zabalím do šátku a na bosých nohou mám jen dřeváky, mě zahřeje líp než hrnek čaje!